Kdo někdy viděl alespoň jeden typický obrázek z Norska, jistě hned pochopil, za čím se do této země jezdí: strmé hory zdvihající se přímo z divokých vln Atlantiku do mnohasetmetrových výšek, tisíce kouzelných vodopádů, z nichž i ty nejnudnější a bezejmenné předčí všechny středoevropské perly, fantastické fjordy zařezávající se stovky kilometrů hluboko do vnitrozemí, horské náhorní plošiny i strmá pohoří.

Panenská severská příroda s rozkvetlými loukami či stromy (jaro sem doráží až někdy v červnu), nekonečnými lesy, skalami, horskými pláněmi tvořícími mnohasetkilometrové pustiny, kde člověk nepotká nic než ptactvo, soby, lišky, případně losy či pižmoně, bublající potůčky, tichá, azurově modrá jezírka a jezera a samozřejmě všudypřítomné dechberoucí scenérie horských vrcholů s ledovci.

K tomu pak tisíce malých i větších ostrůvků rozesetých podél nekonečného, členitého pobřeží, mezi nimiž se prohánějí lodě a loďky všech tvarů a velikostí. A to vše ve fotogenickém severském světle nízkého slunce, které přes léto téměř nezapadá, zato v zimě ponechává temnou oblohu čarovným tancům pestrobarevné polární záře. Pokud se k romantickým scenériím přidá ještě romantická hudba Edvarda Griega, je kýč dokonalý.